Komentář k Programovému prohlášení Vlády České republiky ze dne 4. 8. 2010 – vláda premiéra Nečase

There are no comments

ZDRAVOTNICTVÍ

(kurzivou je uveden text vládního prohlášení)

I. Veřejné rozpočty, mandatorní výdaje, sociální a důchodový

systém

 Vláda nechce zvyšovat progresi daně z příjmů fyzických osob. Vláda eliminuje degresi u této daně nad stropy sociálních a zdravotních odvodů do roku 2012 v souvislosti s důchodovou reformou a novým zákonem o daních z příjmů. Transformuje dědickou a darovací daň pod daň z příjmů.

Odmítání daňové progrese je hrubou chybou, je v rozporu dokonce i s doporučeními OECD. Bez jejího znovuzavedení zřejmě není možné snížit zadlužení České republiky. 

II. Zdravotnictví

Vláda považuje zdravotnictví za jednu ze svých hlavních programových priorit, proto nedopustí zhoršení kvality a dostupnosti zdravotní péče a efektivní prevence pro občany České republiky. Změny, které povedou k modernizaci a dalšímu rozvoji systému zdravotnictví budou prosazovány na základě jejich dlouhodobé finanční udržitelnosti. Cílem vlády je zajistit občanům zdravotní péči na principu skutečné solidarity prostřednictvím moderního a udržitelného zdravotnictví.

Pokud jde o „dostupnost“ existuje dostupnost geografická a pak dostupnost finanční. K dostupnosti geografické viz dále. Pokud jde o dostupnost finanční, ta je v současné době ještě relativně přijatelná, byť s četnými problémy: např. 1. léky, 2. výkony, které nejsou v sazebníku (některé moderní výkony, stomatologická péče) nebo jsou nedostatečně hrazené (domácí péče, dlouhodobá ošetřovatelská péče) a 3. regulační poplatky. Celá reforma však tuto finanční dostupnost zásadním způsobem ohrožuje. Ke splnění ústavních požadavků na dostupnost je nutné, aby úplná patřičná zdravotní péče garantovaná Ústavou ČR byla dostupná z každého místa, v každou dobu její naléhavé potřeby a bez placení při jejím poskytnutí   

Všeobecné změny

Veřejné zdravotní pojištění bude zachováno a modernizováno. Budou navýšeny prostředky přísunem soukromých zdrojů, zprůhledněno právní prostředí a podporována rovná soutěž poskytovatelů i plátců.

Po zkušenostech z minulého volebního období vítáme jasnou deklaraci, že bude zachováno veřejné zdravotní pojištění. Obáváme se však proklamovaného zvýšení soukromých zdrojů v situaci, kdy řada domácností již nemá na navyšování spoluúčasti žádné rezervy.

Ve zdravotnictví existuje tzv. dvojí solidarita, a to solidarita zdravých s nemocnými a pak solidarita bohatých s chudými. Tuto druhou složku současného systému navyšování soukromých zdrojů, kterého budou schopny jen některé domácnosti, narušuje.

Prosazovaný přísun soukromých zdrojů je ze systémového hlediska navíc méně efektivní a méně spravedlivý (nehledě na rozpor s Ústavou), než posílení veřejnoprávních zdrojů (zvýšení pojistného).

Vláda definuje rozsah péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění na základě medicínských kritérií, stupně zdravotního postižení a v rozsahu možností veřejného zdravotního pojištění.

Zavedení tzv. nároku by znamenalo

–          zmenšení rozsahu zdravotní péče hrazeného z veřejného zdravotního pojištění (nyní je hrazena péče v rozsahu dle § 13 až 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, nově by se hradila pouze některá péče, tedy hradilo by se méně péče); k tomuto zmenšování rozsahu hrazené péče je třeba připočítat ještě relativní další umenšování v budoucnu, ke kterému by docházelo v důsledku nezavádění nových léčebných metod (nově aplikované vynalezené metody, které zůstávají již nyní zcela na uvážení pojišťovny, zůstanou totiž opět zřejmě mimo rámec péče spadající do tzv. „nároku“, čímž bude význam veřejného zdravotního pojištění dále klesat (již dnes se pojišťovny brání zařazování nových léčebných metod do sazebníků).

–          částečnou privatizaci (péče, která by se nehradila, by byla zcela vyňata z režimu veřejného zdravotního pojištění a její úhrada by závisela na finančních možnostech pacienta, by byla privatizována) a tím by byla zavedena mezi občany nerovnost v přístupu ke zdravotní péči.

Tato částečná privatizace by pak logicky v sobě skrývala nebezpečí, že „soukromé pojišťovny“ by lobbovaly za stále další a další krácení nároku, neboť jen tak donutí lidi, aby se připojistili. Je evidentní, že pokud by zůstala péče v dostatečném rozsahu hrazena z veřejného zdravotního  pojištění, nebylo by nutné uzavírat soukromé komerční připojištění.

K zavedení tzv. nároku přitom není žádný důvod, neboť

–          finanční neudržitelnost současného systému je účelové tvrzení: český systém veřejného zdravotního pojištění je jeden z nejefektivnějších a nejlevnějších na světě, Pokud je systém nyní v určité ztrátě, což ostatně stále není zcela vyjasněné[1], jednalo by se (kromě pochybení v managementu systému) o cyklické výkyvy, tedy aktuálně o důsledky finanční a hospodářské krize – což je stav přechodný. Pro období, až zdravotní pojišťovny rozpustí své rezervy z let hospodářské konjunktury, je možno uvažovat o dočasném či trvalém zvýšení pojistného, a to zejména o

  • 1) odstranění zastropování pojistného u vyšších příjmových skupin,
  • 2) o zrušení výjimek u některých druhů příjmů (příjmy z kapitálového majetku, z pronájmu, dohody o provedení práce) a o navýšení vyměřovacího základu osob samostatně výdělečně činných,
  • 3) v případě, že by tyto zdroje nestačily, lze uvažovat i o určité míře progrese pojistného v závislosti na výši příjmu (a to i s vědomím, že progrese pojistného není obvyklá, na druhou stranu však není ani vyloučená a rozhodně mnohem více odpovídá principům sociálního státu než kterákoli z reforem navržených současnou vládou) anebo o celkovém zvýšení sazby pojistného

–          nelze odstranit prostor pro volné uvážení lékaře ohledně nejvhodnější léčby (medicínu nelze striktně normovat předpisy]. Přesto, že je možné dohodnout v rámci odborné veřejnosti standardní postupy medicína je i určité umění, lékař bude muset vždy mít jisty prostor pro uvážení a vždy bude muset brát v potaz velkou řadu faktorů: věk, povolání, komorbidity nebo celkovou fyzickou i psychickou kondici pacienta aj.)

Definuje taktéž časovou a místní dostupnost zdravotní péče a uloží plátci tuto dostupnost pro pojištěnce zajistit.

Pokud jde o časovou a místní dostupnost, stát dnes nemá nástroje (tj. zejména právní předpisy), kterými by regionální dostupnost garantoval a kterými by též garantoval, že v regionální dostupnosti zdravotní péče nebudou podstatné rozdíly. Je přitom úkolem státu usilovat o vyrovnávání regionálních rozdílů v dostupnosti zdravotní péče a v dostupnosti péče srovnatelné kvality.  Proto vítáme snahu atributy této dostupnosti definovat.

Je ale kontraproduktivní požadovat odpovědnost za dostupnost od pojišťoven, pokud jejich role regulátorů a plátců není jasně oddělena od role poskytovatelů péče. Pokud má být role pojišťoven ve stanovení sítě posílena, je tedy nezbytné doplnit do právního řádu zákaz nejen vlastnění zdravotnických zařízení pojišťovnami, jak je tomu dosud, ale i jakékoli jiné možnosti ovládání mezi pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními, popřípadě mezi subjekty, které vlastní jak pojišťovny, tak i zdravotnická zařízení.

Nezbytné změny v systému zdravotnictví budou mít dlouhodobý charakter, proto vláda povede celospolečenskou diskuzi o jeho reformě za účasti všech parlamentních politických stran.

Vítáme rovněž, že vláda hodlá vést celospolečenskou diskusi a doufáme, že pod pojmem diskuse není míněno pouze vyslechnutí názoru opozice bez jakékoli reflexe. Spolu s vládou se domníváme, že ke změnám dlouhodobého charakteru by nemělo docházet bez skutečného celospolečenského konsensu. Bohužel některé záměry vlády se sotva se mohou setkat se podporou širokých vrstev obyvatelstva a politického spektra, neboť příliš oklešťují ústavně zaručená práva občanu a ohrožují základní funkce systému veřejného zdravotního pojištěni. 

Práva pacienta a regulace jeho chování

Vláda bude prosazovat posílení práv pacientů.

U tohoto zcela klíčového tématu zcela chybí detailnější rozpracování: snazší přístup k informacím, podpora nevládních organizací zabývajících se právy pacientů např. formou žalob ve veřejném zájmu, lepší právní definice povinností a práv v oblasti zdravotnictví včetně sankcí (překonání současného poněkud nejasného konglomerátu soukromého a veřejného práva, posílení vymahatelnosti nároku pacientů/pojištěnců). Chybí také záměr legislativně zakotvit účast občanské a pacientské veřejnosti na kontrole pojišťoven a významných poskytovatelů

Zajistí rovný přístup k péči hrazené z veřejného zdravotního pojištění, skutečnou solidaritu zdravých s nemocnými a jasně definuje roli státu.

Toto ustanovení je značně proklamativní a nelze s ním než souhlasit. Je však v rozporu s dalšími, konkrétnějšími částmi programového prohlášení – zajištění rovného přístupu k péči hrazené z veřejného zdravotního pojištění neznamená totéž, jako zajištění rovného přístupu ke zdravotní péči, kterou pacient potřebuje, zejména pokud bude rozsah hrazené zdravotní péče oklestěn. Stejně tak je protimluv skutečnou solidaritu zdravých s nemocnými zajistit zvyšováním spoluúčasti a tzv. regulačních poplatků.

Vláda bude podporovat prevenci formou pozitivní motivace pojištěnců zdravotními pojišťovnami a prevenci závislostí včetně kouření a ochrany nekuřáků. Vláda prosadí zákon komplexně řešící ochranu zdraví před hlukem.

Souhlasíme, že motivace k prevenci musí zůstat pouze motivací pozitivní, tedy nikdy se nesmí stát penalizací těch, kteří se prevenční péče neúčastní. Je třeba důrazně oponovat názoru, že pojištěnce lze účinně finančně motivovat k ochraně zdraví (hrozba fyzického a psychického utrpení spojeného s onemocněním je v drtivé většině případů mnohem silnější než obava z finanční nákladnosti léčení). Prvním (nikoli však jediným) logickým opatřením by měl být principiální zákaz kouření v restauracích.

Vláda prosadí změnu systému regulačních poplatků. Poplatek za položku na receptu bude zrušen a nahrazen poplatkem za recept a vyřazením tzv. levných léků z úhrad veřejného zdravotního pojištění. Regulační poplatek za hospitalizaci se přiblíží reálným nákladům za tzv. hotelové služby. V návaznosti na jejich kvalitu bude tvořit minimálně 100,- Kč za ošetřovací den. Bude zvýšena regulace za návštěvu ambulantního specialisty bez doporučení. Vláda bude průběžně vyhodnocovat sociální rizika a dopady na jednotlivé skupiny obyvatelstva.

Funkce regulačních poplatků by z definice měla být nikoli finanční (= získat další peníze pro systém popř. pro lékaře), nýbrž odrazovat pacienty od zneužívání zdravotní péče. Tuto funkci nemůže v žádném případě plnit poplatek za recept, neboť recept předepíše lékař a pacient nemůže nejednat podle lékařových pokynů (tím by jednal jak proti svému zdraví ale i proti zájmům veřejným[2]); představa, že pacient bude přesvědčovat lékaře, aby mu v zájmu ušetření na poplatcích určitý lék nepředepisoval, je absurdní a lékař by se dle této prosby pacienta nesměl zachovat (kvůli lékařské etice). Stejně tak je naprosto absurdní „regulace“ v případě hospitalizace, neboť pacient nemůže ovlivnit, do jaké nemocnice jej sanitka doveze (viz spádovost a vybavenost jednotlivých nemocnic).

O regulaci by mohlo jít pouze v případě návštěv specialistů bez doporučení praktického lékaře[3], nicméně je vysoce sporné, zda je správná forma poplatků. Za vhodnější bychom i zde považovali pozitivní motivaci.

Vítáme však záměr vlády průběžně vyhodnocovat sociální rizika, za předpokladu, že půjde o skutečně nezávislou odbornou evaluaci a pokud bude vláda na výsledky této evaluace schopná adekvátně reagovat, včetně neodkladného zrušení „regulačních“ poplatků.

Poplatky je proto obecně třeba odmítnout z těchto důvodů:

–       neplní svou regulační funkci

–       odvádí pozornost od skutečného plýtvání, za které jsou odpovědni z drtivé většiny poskytovatelé zdravotní péče (často pod lobbyistickým či korupčním vlivem podnikatelů v oblasti farmakologie a výroby zdravotnických pomůcek) a nikoli pacienti.

–       jsou symbolem snahy privatizátorů, aby si lidé odvykli zdravotnictví coby veřejnému statku plně hrazenému z veřejného solidárního systému (tzv. výchovný efekt, o kterém hovořil exministr Julínek)

Výslovně je pak třeba odmítnou vyřazení tzv. levných  léků z veřejného zdravotního  pojištění, neboť mnoho lidí má tento typ léků předepsaný dlouhodobě; pak i tyto léky mohou tvořit významnou položku pro některé pacienty (např. levné léky fungující jako antiagregans (proti shlukování krevních destiček a riziku trombózy). Léky vyřazené z preskripce by navíc mohly vypadnout také z regulace cen a pacienti by pak mohli za ně zaplatit více, než kolik ušetří pojišťovna.

Každé zdravotnické zařízení, které má uzavřenou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče se zdravotní pojišťovnou, bude povinno vždy nabízet „nárok“, tedy variantu zdravotní péče plně hrazenou z veřejného zdravotního pojištění.

K problematičnosti „nároku“ z hlediska zachování rozsahu hrazené zdravotní péče jsme se již vyjadřovali. Zde jsou však jasně vidět rizika tohoto přístupu – péči, která tzv. nárok nepředstavuje, nebude muset nikdo nabízet.

Vláda bude dbát na důsledné naplňování jednotlivých článků Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.

To lze jistě přivítat, je to ale její povinnost vyplývající z mezinárodněprávního závazku. Stejně tak bychom však přivítali, kdyby vláda byla ochotna naplňovat další mezinárodněprávní závazky o dostupnosti zdravotní péče, např. z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně nebo Úmluvy o právech dítěte.

Poskytovatelé zdravotní péče, vzdělávání a odměňování pracovníků

Vláda vytvoří takové právní prostředí, aby bylo možno fakultní nemocnice transformovat na nemocnice univerzitní a aby všechna zdravotnická zařízení ve vlastnictví státu byla efektivními a vyrovnaně hospodařícími zařízeními.

Právní forma páteřních prvků českého zdravotnictví, jimiž fakultní nemocnice bezesporu jsou, musí zůstat veřejnoprávní. Jen to je zárukou, že stát v budoucnu bude mít i v budoucnu možnost reálně zajistit zdravotní péči o své obyvatele. Jelikož vysoké školy mohou být i soukromé, je otázka, zda tímto nevzniká riziko privatizace těchto nemocnic a ostatních zdravotnických zařízení. Nicméně, pokud se pod „univerzitní nemocnicí“ skrývá subjekt obdobný zahraničním veřejnoprávním subjektům, lze s touto formou souhlasit.

Pokud je pod vyrovnaným hospodařením míněn zákaz příspěvků nemocnicím z veřejných rozpočtů, bylo by toto  za současného systému financování pro fakultní nemocnice, které v praxi slouží jako jakási „poslední instance“ pro nejnákladnějších popř. nepojištěných) pacientů, vysoce rizikové. Striktní rozpočtové omezení je tedy možné aplikovat pouze v situaci, kdy tyto náklady budou nemocnicím systémově kompenzovány. Ve vládním prohlášení jsme však nenalezli nic, co by opravňovalo k domněnce, že stát hodlá zajistit úhradu neodkladné a nezbytné péče o nepojištěné cizince způsobem pro zdravotnická zařízení spravedlivějším.

Vláda bude rozšiřovat elektronizaci zdravotnictví, ve které spatřuje nástroj ke zvýšení transparentnosti a efektivity zdravotního systému k omezování korupčního prostředí a ke zlepšení zdraví a informovanosti občanů o čerpání a kvalitě péče.

Toto vítáme, souhlasíme s tím, že elektronizací zdravotnictví lze dosáhnout zlepšení v kvalitě i financování zdravotní péče. Mělo by se tak dít promyšleně a hospodárně, tak aby systémy spolu komunikovaly a pokud možno účelně využívaly již existující systémy a vybaveni.   

Zavede transparentní čekací seznamy pro jednotlivé druhy zdravotní péče.

Toto opatření může být správné, ovšem čekací seznamy nesmí být ovlivnitelné majetností pacientů (nesmí existovat možnost zaplatit si přednost). Toto by bylo v rozporu s lékařskou etikou i zásadami systému solidárního veřejného zdravotního pojištění. Pokud však je jejích cílem zvýšení transparentnosti a prevence korupce při „přidělování“ nedostatkové zdravotní péče, jejich zavedení vítáme. Nutnost zavádět seznamy však musí být především informací, že daná poskytovatelská kapacita musí být posílena.

Bude zavedena centrálně koordinovaná Zdravotnická záchranná služba definovaná samostatným zákonem.

 Zde je nutno zcela souhlasit.

Vláda dokončí reformu ve vzdělávání zdravotnických pracovníků.

Prostředky k financování pregraduálního vzdělávání zajistí resort školství, a nebude čerpat náklady z veřejného zdravotního pojištění.

To již je. A to po desítky let. Naopak se zde nehovoří o problému kvality tohoto vzdělávání u nestátních škol.

Postgraduální výuka bude svěřena vysokým školám se zdravotnickým zaměřením.

Ani zde není tento záměr dostatečně rozpracován. Hodlá vláda zrušit Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví? Anebo hodlá vláda na vysoké školy převést nejen realizaci postgraduálního vzdělávání, nýbrž i správní pravomoci v této oblasti? Hodlá vláda zrušit možnost zdravotnických zařízení akreditovat se pro postgraduální (je zřejmě míněno „specializační“) vzdělávání a přenechat tuto možnost pouze vysokým školám? Vysoké školy však nejsou oprávněny poskytovat zdravotní péči, takovéto specializační vzdělávání by proto bylo v rozporu nejen s tradicemi specializačního vzdělávání v naší zemi, Směrnicí o uznávání kvalifikací, ale i zdravým rozumem.

Předpokládáme však, že jde zřejmě jen o převod správních pravomocí v organizaci specializačního vzdělání, nikoli jeho přímou realizaci při poskytování zdravotní péče.

Vzhledem k počtu vysokých škol (pouze u lékařských oborů jde o 7 vysokých škol, u nelékařských pak ještě více) se obáváme nižší efektivity vynaložených prostředků. Je zde totiž třeba počítat s určitými fixními náklady na každé pracoviště, které administrativní činnosti spojené se specializačním vzděláváním bude zajišťovat. Určitá míra centralizace je vhodná rovněž z hlediska zajištění jednotnosti při výkonu správy (jde zde delegaci správní činnosti na veřejnoprávní korporace). Odpovědnost a kontrolní pravomoci navíc musí zůstat v rukou státu.

Celoživotní vzdělávání budou organizovat komory, odborné společnosti a vysoké školy. K postgraduálnímu a celoživotnímu vzdělávání budou udělovány akreditace Ministerstva zdravotnictví.

Celoživotní vzdělávání již nyní mají organizovat komory, odborné společnosti a vysoké školy; takto to ostatně stanoví i zákon č. 95/2004 Sb. Pokud však máme hovořit o systému kontroly celoživotního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů, je třeba definovat subjekt, který bude odpovědný nejen za realizaci tohoto vzdělávání, nýbrž i za kontrolu tohoto vzdělávání (viz směrnice EU 2005/36/ES). Z podstaty věci může být tento kontrolní subjekt pouze jeden – zde se logicky nabízí profesní komory, které ostatně tyto systémy již mají vypracovány.

V případě postgraduálního (specializačního) vzdělávání je ale akreditace zavedena již 6 let. Nicméně vítáme, že na tom vláda nehodlá nic měnit.

Nedokážeme si však představit, že Ministerstvo zdravotnictví bude akreditovat veškeré akce celoživotního vzdělávání, zvlášť v situaci, kdy deklaruje snižování počtu úředníků. Je zřejmé, že autoři prohlášení nemají o rozsahu akcí celoživotního vzdělávání ani rámcovou představu.

Vláda prosadí takové změny v systému odměňování ve zdravotnictví, aby bylo mj. možno lépe motivovat pracovníky po dokončení postgraduálního vzdělávání. Dojde k úpravě nebo zrušení platových tarifů.

Převedení zdravotníků z právního režimu platu typického pro veřejnou rozpočtovou sféru do režimu mzdy typického pro podnikatelskou sféru by byl další krok od pojetí zdravotnictví jako veřejné služby ke zdravotnictví coby ryzímu podnikání.

Režim platu obecně upřednostňuje jistotu, zatímco mzda je v současné době regulována pouze mzdou minimální popř. mzdou zaručenou (viz nařízení vlády č. 567/2006 Sb.). Pro zdravotníky, kteří při placení z fondu veřejného zdravotního pojištění (součásti veřejných rozpočtu)a ve své práci nejsou vázání pouze pokyny nadřízených, nýbrž i lékařskou etikou, je vhodnější režim platu.

Právě naopak by se mělo uvažovat o rozšíření režimu platu a jeho zavedení pro všechny zaměstnance subjektů, které jsou financovány z veřejného zdravotního pojištění (tj. včetně akciových společností, lékařů pracujících  jako osoby samostatně výdělečně činné atd.), neboť rozhodující není právní forma zaměstnavatele, nýbrž veřejnoprávní zdroj financování.

Zrušení tabulkových platů (viz § 109 odst. 3 písm. f) zákoníku práce a Nařízení vlády č. 564/2006 Sb.) by vzalo zdravotníkům[4] poslední jistotu, kterou mají, totiž princip seniority, tj. s odpracovanými lety narůstá tabulkový plat. Potom by bylo možné/pravděpodobné, že by někteří zdravotníci příjmově klesli pod výši současných platových tabulek[5]. U sester je již dnes mezi platy a mzdami (ve zdravotnických zařízeních, které nejsou veřejnými neziskovými zdravotnickými zařízeními) rozdíl cca 5.000 Kč v neprospěch mezd.

Nelze souhlasit s tím, že výše odměny zdravotníků je „blokována“ tabulkovými tarifními platy. Ustanovení § 6 odst. 2 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., již umožňuje velkou pružnost při určování platového tarifu (toto ustanovení by bylo možné/vhodné novelizovat, aby platové tarify zdravotníků nemohly být nižší než stanoveno v tomto nařízení, současně však aby nic nebránilo v určování vyššího platového tarifu v individuálních odůvodněných případech)[6]. Navíc kromě toho existuje řada možných příplatků např. zvláštní příplatek dle § 129 zákoníku práce, osobní příplatek dle § 131 zákoníku práce a pak jednorázová odměna dle § 134 zákoníku práce. Tyto možnosti nejsou rozhodně v současné době využívány. Tvrzení, že odměňování platem kohokoliv limituje, je lživé.

Celý záměr je v rozporu nejen se svým vlastním zdůvodněním, ale již samotné zveřejnění má za následek destabilizaci již ohroženého personálního zajištění zejména u lůžkového fondu, a to i bez reálného snížení příjmů těchto odborníků. Je to hazard se zdravím obyvatelstva.

Vláda posílí kompetence nelékařských pracovníků.

 Posílení kompetencí nelékařů je opatřením, které může zvýšit efektivitu systému zdravotní péče. Nesmí však jít nad rámec odborně vhodného a musí být doprovázeno změnami v odměňování a ve složení týmu zdravotnických pracovníků.

Přijetí opatření, že např. sestry budou moci provádět určité výkony samy bez lékařů, avšak pouze při změně struktury celého týmu. Sestry totiž musí provádět i mnoho zcela neodborné práce, kterou by mohl dělat pomocný personál, na který však nejsou peníze. Problémem tedy mnohdy je, že zdravotní sestry dělají neodbornou práci za pomocný personál a naopak lékaři dělají práci, kterou by zvládly samy i zdravotní sestry.

Vláda nastaví jasné, transparentní a efektivní podmínky, za kterých budou uzavírány smlouvy zdravotních pojišťoven s poskytovateli zdravotní péče.

Tyto kroky velmi vítáme, ale toto tvrzení bohužel neobsahuje konkrétní mechanismus, jehož efektivitu by bylo možno posoudit.  

Budou posíleny kompetence a odpovědnosti primární péče a kompetence nelékařských zdravotnických profesí.

Ke kompetencím nelékařských zdravotnických pracovníků jsme se již vyjadřovali. Zcela souhlasíme s cílem posílením odpovědnosti primární péče, bez alespoň náznaku konkrétních opatření lze však obtížně posoudit.

Taktéž bude posílena kontrola kvality a bezpečí zdravotní péče a zdravotnických zařízení.

Opět lze jednoznačně souhlasit s cílem; opatření však nejsou ani naznačena. Je tedy nehodnotitelné.

Vláda dokončí transformaci orgánů ochrany veřejného zdraví.

Pod tímto tvrzením si nelze nic představit.  Na co a s jakým cílem se mají transformovat? Kroky, které v tomto směru podnikl předchozí management Ministerstva zdravotnictví, vypadají spíše jako destrukce než rekonstrukce.

Plátci zdravotní péče, zdravotní pojišťovny

Vláda bude prosazovat větší roli a odpovědnost zdravotních pojišťoven při rozhodování o úhradách léčivých přípravků a zdravotnických prostředků.

Větší role pojišťoven při zachování systému plurality pojišťoven může vést k diverzifikaci a znejasnění nároků. Je rizikem snížení solidární dimenze systému veřejného zdravotního pojištění. Úhrady v regulovaném zdravotnictví nesmí záviset na libovůli pojišťoven. U léků a zdravotnických prostředků je základním požadavkem, aby terapie každého onemocnění byla řešitelná bez doplatku. Pojišťovna musí dbát o hospodárnost a musí dostávat tolik peněz, aby to stačilo na úplnou patřičnou péči o všechny její klienty.

Bude iniciovat fúzování rezortních pojišťoven Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany a také zavede transparentní pravidla pro fúzování ostatních zdravotních pojišťoven.

Posílí dozor a kontrolu zdravotních pojišťoven, jejich hospodaření a zajišťování nároku pro pojištěnce.

Vláda zajistí spravedlivější, vícekriteriální přerozdělování pojistného na veřejné zdravotní pojištění a dodržování principů transparentní veřejné obchodní soutěže při nákupu péče (služeb) ze strany zdravotních pojišťoven. Vláda změní podmínky současného systému tak, aby bylo možné co nejrychleji zavést institut reálné ceny, který nahradí současný netransparentní bodový systém.

S navrženými opatřeními souhlasíme, Za nejsystémovější považují mnozí systém pouze jedné jediné pojišťovny. Na druhou stranu určitou konkurenci si lze rovněž představit, pokud se nejedná o konkurenci v rozsahu a kvalitě zdravotní péče. [p1] 

Vláda prosadí kategorizaci zdravotnických prostředků tak, že budou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění na principu referencí a na principu „za stejný efekt stejná úhrada“. Vláda zavede generickou preskripci a substituci u léků hrazených plně nebo částečně z veřejného zdravotního pojištění. V každé skupině se bude nacházet jeden lék bez doplatku.

S těmito opatřeními lze souhlasit. Problém však je, že navzdory zákonu není v praxi dodržováno, aby v každé skupině se nacházel jeden lék bez doplatku. Prováděcí předpis, který stanovuje referenční skupiny, neodpovídá definici ze zákona, že léky ve skupině jsou z hlediska použití a účinnosti zaměnitelné. Nejlevnější lék ve skupině limituje úhradu, ale zpravidla není použitelný v případě mnoha chorob do skupiny spadajících. Součástí reformy musí být i změna v oblasti kompetencí týkající se aktualizace seznamu registrovaných léčiv i stanovení cen a úhrad.

Systém nemocenského pojištění bude převeden na zdravotní pojišťovny.

Toto je velmi zásadní změna, která však v textu není blíže vyjasněna ani odůvodněna. Při správném nastavení může být toto opatření významným zdrojem efektivizace financování zdravotní péče. Rozdělení odpovědnosti za pojistnou událost – nemoc mezi dva systémy sociálního zabezpečení (tedy mezi systém nemocenského pojištění na straně jedné a veřejného zdravotního pojištění na straně druhé) není efektivní a odborníky je na to řadu let upozorňováno.

Společně s odborníky vláda vymezí dlouhodobou zdravotně-sociální péči a navrhne zavedení uceleného systému zdravotnických a sociálních služeb, včetně způsobu financování. Bude podporovat dlouhodobou péči v domácnostech pacientů, terénní a ambulantní služby přizpůsobené potřebám pacienta jako alternativu ústavní dlouhodobé péče. Podpoří rozvoj paliativní a hospicové péče.

S podporou péče v domácnostech pacientů je v jasném rozporu záměr vlády snížit příspěvek na péči dle zákona o sociálních službách v prvním stupni.

Dále je třeba upozornit na zkušenosti z USA, kde prosazování domácí péče u psychiatricky nemocných (poněkud eufemisticky nazývaná „humanizace psychiatrie“) vedlo k tomu, že rodiny nebyly schopny vedle péče o své nemocné blízké  ještě i pracovat a jak nemocní tak i jejich rodiny upadaly do materiální bídy. Totéž platí o seniorech. S potřebou navrhnout vhodný způsob financování zdravotně-sociálního segmentu naprosto souhlasíme.

Závěry:

Některé záměry vlády vítáme, některé pro nekonkrétnost nelze hodnotit.

Nesouhlasíme zejména s

–          odmítáním daňové progrese, bez níž je problematické udržet dostatečné a kvalitní veřejné služby, včetně zdravotní péče

–          zvyšováním spoluúčasti pacientů, která je v rozporu s Ústavou (navíc v situaci, kdy je plánováno snižování příjmů obyvatel a zvyšování nákladů v mnoha oblastech života)

–          omezováním  solidarity mezi zdravými a nemocnými, bohatými a chudými

–          se zrušením odměňování platem ve veřejném sektoru, jímž zdravotní péče hrazená z veřejného zdravotního pojištění bezesporu je

–          se zachováním tzv. regulačních poplatků

Je třeba se mít na pozoru zejména před

–          definováním nároku jako nástroje pro omezování rozsahu zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění

–          zrušením společných pravidel pro úhradu léčiv a zdravotnických prostředků

–          změnou právní formy fakultních nemocnic, pokud nebude zachován a do budoucna zaručen jejich veřejnoprávní charakter

–          vyžadováním vyrovnaného hospodaření fakultních nemocnic bez vyřešení hrazení nákladů na péči, která není nikým hrazena, přestože ji jsou tyto nemocnice povinny poskytnout

–      necitlivým a vynucovaným přesunem péče o staré občany do domácností, který při špatném nastavení financování nejen zdravotní péče ale i souvisejících sociálních dávek může mít za následek růst chudoby seniorů i pečovatelů a snížení kvality péče


[1] Výše této ztráty není ve srovnání s jinými státy nikterak vysoká, spíše naopak.

[2] Pacient, který by se neřídil pokyny lékaře, by si mohl způsobit zhoršení zdravotního stavu, což by pak vyvolalo potřebu dalšího léčení, což by vlastně pacient zavinil a mohlo by mu to být právem ze strany státu i vyčítáno.

[3] Zde jde i o to, že praktický lékař pak neví, co specialista naordinoval pacientovi a pacienta tak může pro svou neznalost i poškodit.

[4] Zdravotničtí pracovníci (zákon č. 95/2004 Sb., o zdravotnických povoláních lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních) poskytujícím zdravotní péči ve zdravotnickém zařízení, zařízení záchranné služby nebo zařízení sociálních služeb

[5] Pokles příjmu např. zdravotních sester by mohl vést k dalšímu odlivu těchto nákladně vyškolených zdravotnických pracovníků do zahraničí a k prohloubení nedostatku těchto pracovníků (již v současné  době chybí dle České asociace sester 6.000 zdravotních sester), který by byl jen obtížně kompenzovatelný náborem sester ze zahraničí (vedle etického problému brain drainu je zde i nízká mezinárodní konkurenceschopnost českého zdravotnictví ohledně výše platů: cizinka, která získá právo vykonávat povolání zdravotní sestry v ČR jej díky evropské legislativě získá i ve všech ostatních členských státech EU)

[6] Dále existuje řada možných příplatků např. zvláštní příplatek dle § 129 zákoníku práce, osobní příplatek dle § 131 zákoníku práce a pak jednorázová odměna dle § 134 zákoníku práce.


 [p1]

Tags: 

Readers Comments (0)




Please note: Comment moderation is enabled and may delay your comment. There is no need to resubmit your comment.