Spolupráci místo dluhů – Stop novodobému zotročování

There are no comments

Poziční dokument iniciativy ProAlt k problematice zadlužení rozvojových zemí a k Tobinově dani

Celosvětově dnes čelíme hrozbě řady provázaných katastrof. Potenciální nebo již i reálné případy zhroucení systémů ekonomických, sociálních, politických a navíc stále více i ekologických jsou součástí každodenní reality našeho světa.

Považujeme za nesporné, že bez dalekosáhlých systémových změn v ekonomické a politické oblasti se nepodaří odvrátit hrozby a zabezpečit rozvoj lidstva. Rozvoj, který v souladu se zásadami trvalé udržitelnosti „uspokojuje potřeby současnosti, aniž riskuje, že budoucí generace nebudou moci uspokojit své potřeby.“ (komise Brundtlandové)

Zásadní překážkou pro odvrácení některých katastrof a rozvoj lidstva představuje zadlužení rozvojových zemí.

 Vznik dluhů rozvojových zemí

Dluhy rozvojových zemí často pocházejí z úvěrů sjednaných pro krytí nesmyslných projektů, vnucených rozvojovým států často za použití korupce nebo hrozby silou. Finanční instituce poskytují úvěry i diktátorským režimům, na aktivity proti vůli a zájmům obyvatel, někdy i přímo související s represemi a násilím páchaným na obyvatelích rozvojových států.

Nejsou výjimečné rozsáhlé úvěry na nákup zbraní. Zbrojení a válečné konflikty polykají nesmírné intelektuální i finanční kapacity světa, která by se rozhodně dala využít lepším způsobem. Jen zlomek prostředků se věnuje na prevenci konfliktů a jejich nenásilné řešení. Obyvatelé rozvojových zemí jsou postiženi několikanásobně: chybí prostředky na rozvojovou spolupráci, jsou terorizováni vnitřními a vnějšími konflikty a náklady na konflikty nakonec platí sami v podobě dluhů, které musí splácet mnoho let. 

Bohužel se na tomto systému podílí i Česká republika – země s velkou výrobou zbraní a s málo průhledným obchodováním se zbraněmi. České zbraně se často objevují v krizových oblastech.

 Požadujeme:

  • Aby vláda ČR prosazovala úpravy mezinárodního práva vedoucí k jasnému rozlišení legitimních a nelegitimních dluhů (poskytnuty proti vůli a zájmům obyvatel např. na ozbrojené konflikty).
  • Aby vláda a parlament ČR zabezpečily transparentnost a větší regulaci českého obchodu se zbraněmi. Zákaz vývozu zbraní do krizových oblastí.

 Zacházení s dlužníky

 Po staletí obsahují právní systémy normy zajišťující základní práva dlužníkům – fyzickým a právnickým osobám. Mezi tato práva patří u fyzických osob garance minimálního příjmu, který je dlužníkovi i přes vysoké zadlužení ponecháván. Dále institut bankrotu (pro fyzické osoby osobního bankrotu), který nastavuje způsob a pořadí vyrovnávání se s jednotlivými věřiteli.

Právní systémy obsahují též zákaz lichvy – dramatický růst celkového zadlužení z původní jistiny vinou příliš velkých úroků není legální.

Žádný z výše jmenovaných institutů však není začleněn do mezinárodního práva. Zadlužené rozvojové státy mohou být donuceny k příliš vysokým výdajům na dluhovou službu (např. 20 % hrubého národního důchodu), zatímco např. na školství a zdravotnictví jim zbývají jen zlomky této částky.

Zadlužené státy, bez právních garancí, jsou v pozici slabšího, zatímco věřitelé postupují koordinovaně (Londýnský klub a Pařížský klub).

„Záchranné půjčky“ poskytované mezinárodními finančními institucemi – Mezinárodním měnovým fondem (IMF) a Světovou bankou (WB) – s sebou přinášejí ekonomickou nadvládu nad rozvojovými zeměmi. Reformní opatření, požadovaná IMF a WB jako předpoklad poskytnutí úvěru, koncipovaná na základě neoliberálních přístupů, často podkopávají možnost dalšího rozvoje země a otevírají zemi vyspělým státům k hospodářské exploataci.

Požadujeme, aby vláda ČR prosazovala:

  • Zásadní transformaci IMF a WB. Mezinárodní finanční instituce musí fungovat demokraticky a hájit zájmy především rozvojových zemí, ne nadnárodního finančního kapitálu.
  • Zavedení institutů ochrany státu – dlužníka do mezinárodního práva. Zřízení arbitráže pro dlužníky, fungující v rámci systému OSN, která by zohledňovala i základní práva dlužníků.

K čemu dluhy slouží

 Ve snaze o ekonomický rozvoj (protože přímá rozvojová pomoc je velmi nízká) sahají rozvojové země k získávání kapitálu formou půjček. Při přijímání úvěrů jsou rozvojové země tlačeny do zapojování do mezinárodního obchodu. Teoretické zakotvení tohoto přístupu představuje teorie komparativních výhod a neoliberalismus.

Ukazuje se, že v praxi tento systém nefunguje v žádoucím a slibovaném směru ani v bohatých zemích, kde přináší zisk jen stále užším elitám, a pro málo země rozvinuté představuje katastrofu. Současný obchod převážně slouží k přerozdělování zdrojů a bohatství směrem od chudých k bohatým a podílí se na vylučování stále většího počtu lidí z účasti na ekonomických a sociálních systémech. Jde o ekonomický apartheid.

Mezi příčiny chudoby a zaostalosti patří lichvářské postupy bohatých věřitelůdvojí standardy vyznačené na jedné straně ochranářskou politikou bohatých spojenou s tlakem na otevírání chudých trhů.

 Mezinárodní dluhy rozvojových zemí slouží jako nástroj pro přetrvávající, ve své podstatě koloniální, využívání chudých zemí jako zdroje levných surovin a levné pracovní síly za cílem nesmyslného plýtvání v zemích bohatých.

Zvláště destruktivní je role finančních trhů, které slouží spekulacím na místo alokaci produktivních investic. O jejich destruktivitě jsme se dostatečně přesvědčili za současné krize.

Naším cílem je zvrátit tuto tendenci a podpořit rozvoj na základě spravedlivého rozdělení zdrojů i rizik. Odmítáme stav, kdy na úrocích z půjček odtéká z rozvojových zemí do vyspělých států o řád vyšší částka, než kolik činí objem přímé rozvojové spolupráce.

Česká republika se ke své odpovědnosti za rozvojovou spolupráci přihlásila až pod tlakem přístupových jednání s Evropskou unií. Zatímco růst objemu prostředků na rozvojovou spolupráci do roku 2007 opravňoval k opatrné naději, následující stagnace a pokles jsou znepokojující a nepřijatelné.

 Požadujeme, aby vláda a parlament ČR zabezpečily:

  • Růst české rozvojové pomoci, jak jsme se k tomu zavázali.
  • Požadujeme nové zdroje pro rozvojovou spolupráci – výnosy z daně na leteckou dopravu a z Tobinovy daně.

Požadujeme Tobinovu daň

James Tobin navrhl daň spojovanou později s jeho jménem v roce 1972, rok poté, co přestaly fungovat mezinárodní regulace měnových obchodů v rámci brettonwoodského systému, když prezident Nixon zrušil konvertibilitu dolaru za zlato. Tobinův návrh zdanění mezinárodních měnových transakcí malou daní měl přispět k udržení stability tím, že znevýhodní krátkodobé spekulativní měnové obchody, při kterých jde o velké částky přesunované kvůli minimálním cenovým rozdílům.

Tato myšlenka se dosud, až na výjimky, nerealizovala, přestože opakující se krize, při kterých spekulanti ruinují národní hospodářství různých zemí, když svůj kapitál bleskově přesunují jinam, jak to zažili v Mexiku, Jihovýchodní Asii, Rusku nebo Argentině, dávají Tobinovi za pravdu.

Nejčastěji se dnes uvádí jako rozumná míra, nezatěžující finanční pohyby neúnosně, pro začátek daň ve výši 0,005 % (některé spekulační obchody pracují s rozdílem ceny třeba 0,00001 %). Výnosy z daně by přesto nebyly zanedbatelné, protože různé druhy finančních spekulací, které nemají nic společného s reálnou ekonomikou, činí více než 95 % všech platebních operací a jedná se o stovky bilionů dolarů ročně. Při takových podmínkách omezení na měnové transakce jeden z odhadů předpokládá pokles spekulací o 14 % a výnos daně kolem 33 miliard ročně. Odhady nevládních organizací počítající se zdaněním všech finančních transakcí mluví o 150 až 300 miliardách, OSN uvádí 225 miliard ročně. V současné době vlády bohatých zemí poskytují na rozvojovou spolupráci jen něco přes 100 miliard dolarů ročně.

Požadujeme zavedení Tobinovy daně a její využití pro financování rozvojové spolupráce. Odmítáme přístup české vlády, která (na rozdíl i od představitelů řady jiných států EU) vystupuje proti Tobinově dani.

Tags: 

Readers Comments (0)




Please note: Comment moderation is enabled and may delay your comment. There is no need to resubmit your comment.